Pan profesor Kučera a jeho paní byli z těch zákazníků, na které nelze zapomenout. Byli totiž úžasní. Pan Kučera je český vědec, zástupce ředitele Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky na pražské ČVUT a emeritní vědecký pracovník Akademie věd ČR, jinak velmi charizmatický a pokorný člověk, jak to u výjimečně vzdělaných lidí bývá. Přál si pro svého zaměstnavatele vytvořit tento portrét, který, jak mi vysvětlill, po odchodu na odpočinek zanechá univeritě na památku. V odborných kruzích je považován za renomovaného vědce také díky autorství matematické věty "R = (y + aq)(x – bq) –1", kterou jsem také do portrétu velmi rafinovaně zakomponovala. Společně jsme nakonec vybrali i rám a obraz tím získal zcela jiný punc.

Pan profesor Kučera a jeho paní byli z těch zákazníků, na které nelze zapomenout. Byli totiž úžasní. Pan Kučera je český vědec, zástupce ředitele Českého institutu informatiky, robotiky a kybernetiky na pražské ČVUT a emeritní vědecký pracovník Akademie věd ČR, jinak velmi charizmatický a pokorný člověk, jak to u výjimečně vzdělaných lidí bývá. Přál si pro svého zaměstnavatele vytvořit tento portrét, který, jak mi vysvětlill, po odchodu na odpočinek zanechá univeritě na památku. V odborných kruzích je považován za renomovaného vědce také díky autorství matematické věty "R = (y + aq)(x – bq) –1", kterou jsem také do portrétu velmi rafinovaně zakomponovala. Společně jsme nakonec vybrali i rám a obraz tím získal zcela jiný punc.

Byla asi nejvtipnější portrét in memoriam, jaký jsem kdy malovala. Portréty zvířat jsou poměrně oblíbené téma obrazů na přání. Tedy u zákazníků. U malířů už méně. Ale Matylda byla výjimka. Jakkoliv se nejednalo o uměleckou výzvu, rozhodně jsem se při práci nenudila. Dokonce jsem se přistihla, jak se při pohledu na její legrační fyzignomii usmívám. Způsobovala mi lepší náladu a v podstatě jsem musela dát za pravdu jejímu majiteli, který mi vyprávěl, že za svého života byla nejvtipnější pes, jakého kdy vlastnil.

V letadlech se nevyznám, zejména v těch válečných, ale vyznám se v barvách a v případě této malby barevnost hrála klíčovou úlohu. Oslovila mě totiž dáma, která kdysi při studiích medicíny dostala darem od svého spolužáka amaterského malíře obraz. Léta jí tato metafyzicky laděná malba visela doma a teď se rozhodla, že by k ní chtěla druhou do diptychu. Motiv dvouplošníku byla vzpomínka na blízkého člověka a barevnost měla ladit s druhým obrazem. Dosud nikdy jsem letadlo nemalovala a už vůbec ne v takové velikosti, technickým detailům jsem nerozuměla, takže práce na obraze pro mě byla sonda do světa aviatiky.

Okno do zahrady vzniklo ve spolupráci s projektem Šance, který, jak zní i jeho motto, pomáhá dětem ulice.

V rámci tohoto projektu je pravidelně organizována dobročinná aukce uměleckých děl a já byla oslovena, abych vytvořila objekt, který bude v dražbě nabídnut. Souhlasila jsem a po řadě společných rozhovorů vnikl námět okna do zahrady coby dřevěného objektu. A tak jsem začala připravovat grafický návrh na svůj historicky první trojrozměrný objekt. Navzdory skutečnosti, že se jednalo o mou první zkušenost s plastikou, komplikace nastaly v okamžiku, kdy jsem začala hledat řezbáře či řemeslníka, který by mi dle návrhu v průměru metrový objekt vyřízl. objela jsem řadu dílen i firem, které se specializují na cnc frézování a strojovou řezbu, ale téměř všude mě odmítli. Po několika měsících jsem narazila, jak tomu často bývá, zcela náhodou na skvělého frézaře sídlícího až na Slovensku. A pak už šlo všechno hladce. Objekty jsme nakonec nechali vyříznout dva. První jsem ponechala v přírodním dřevě a druhý kolorovala antracitovou šedí. Na obou objektech jsem pak v oleji barevně provedla malby jednotlivých ptáků.

Oba objekty našly svého majitele a já získala novou zkušenost.

Pán, který si objednal tuto malbu, měl zálibu v historii. Přál si vyobrazit svou manželku v dobových renesančních šatech tak, aby byla zasazena do portrétního prostředí quattrocenta - výhled do typické italské krajiny s horami v pozadí, volně řasená draperie splývající kolem rohu. Zejména s podlahou jsem si vyhrála - dekor na ní je složen ze tří druhů mramoru, který se v renesanční Itálii používal do interiérů vznešených patricijů. pro krajinu c pozadí jsem vybrala výhled na severoitalská údolí s Alpami v pozadí.

v třicátých letech minulého století v Praze žila dáma, která byla svou krásou povestná nejen mezi lidmi, ale především v ateliérech umělců a fotografů. Nikdy jsem o ní neslyšela, až do okamžiku, kdy mě oslovily její dcera s vnučkou, a požádaly mě, abych podle maličké černobílé fotografie rekonstruovala její portrét v barvě. Některé detaily (barva očí nebo vlasů) bylo možné vyčíst přímo z fotky nebo z paměti jejích blízkých, jiné jsme neznaly. Vypukla pátrací akce "po stopách barvy babiččiných šatů", a protože portrét měl být dárek k jejím devadesátinám, nesměla nic tušit. Její dcera věděla, že je má po celá desetiletí schované někde doma, ale jak to udělat, aby si ničeho nevšimla? Portrét byl téměř detektivní práce, ale nakonec se nám podařilo vytvořit důstojnou a autentickou  vzpomínku na babiččino mládí.