Do LŠU jsem s brekem odmítla chodit, protože pan učitel mluvil sprostě. To otec, ten ve svojí sklepní dílně nemluvil téměř vůbec – zato kouzlil s dlátkem a majzlíkem a všechno tam vonělo terpentýnem.

O pár let později už bych si s panem Volejníkem z LŠU rozuměla podstatně lépe, ale to už jsem byla v rukou paní profesorky Dagmar Čápové na příbramském gymnáziu, odkud jsem s bohémským zanícením odešla na pedagogické lyceum v Berouně. Moji lásku ke štětci tam umocnila naivně platonická láska k panu profesoru Viktoru Žabinskému, který mě s otcovskou oddaností připravoval na přijímačky na AVU… Na AVU mě nechtěli, dokonce dvakrát, a třetí pověstný pokus jsem vzdala ještě před brodem. Na Umprum jsem promeškala druhé kolo přijímaček, a tak jsem vzala za vděk peďákem v Plzni, kam mě chtěli rovnou. Na většinu jmen pedagogů už si nevzpomenu a některá raději zmiňovat nechci, protože služba, kterou mému vzdělání prokázali, byla medvědí. Jediné snad pluje na hladině oceánu šedi – a tím je výjimečná Naděžda Škardová. Zapisovala jsem si hodiny v jejím ateliéru dychtíc po každém jejím slovu i pohlavku (kdyby tedy pohlavky rozdávala).

Tak či tak jsem svou vysokoškolskou dráhu s příznačnou ironií zakončila v dobřanské cvokárně a titul magora si tak mohu připisovat za některé svoje oleje uskladněné v tamním depozitáři.

Stejně jsem si jistá, že nejvíc mě naučily záležitosti mimo umělecké – antihrdinové s heroickými gesty zvedající půllitr v hospodách, kde jsem si při studiích přivydělávala; tváře milenců ve světle blednoucí noci a krásné ženy snad kdekoliv na světě.

A pochopitelně musím dodat, že se učím stále. Je to takový dobrý zvyk.