Když jsem se narodila, byl říjen, tři roky před pádem opony. Otec sekal nízké reliéfy do mramoru a mně zavoněl terpentýn u něho v dílně. Pak přišly roky hledání a objevování, ztrácení a znovunalézání. Trvají dodnes. A myslím, že neskončí. Na tomto místě by se hodilo představit výčet mých uměleckých počinů. Pochválit se. Selfpromotion se tomu říká. Jenže já si na svou první výstavu nevzpomínám a na tu poslední už vlastně taky ne. Moje práce jsou v soukromých sbírkách a také v depozitáři psychiatrické léčebny v Dobřanech. Malovala jsem, maluji a malovat budu, dokud se mi oči a ruce, mozek a srdce nezačnou stavět na odpor. A pak začnu přemýšlet, jak to udělat, abych mohla malovat dál. To slibuju.

Do LŠU jsem s brekem odmítla chodit, protože pan učitel mluvil sprostě. To otec, ten ve svojí sklepní dílně nemluvil téměř vůbec - zato kouzlil s dlátkem a majzlíkem a všechno tam vonělo terpentýnem.

O pár let později už bych si s panem Volejníkem z LŠU rozuměla podstatně lépe, ale to už jsem byla v rukou paní profesorky Dagmar Čápové na příbramském gymnáziu, odkud jsem s bohémským zanícením odešla na pedagogické lyceum v Berouně. Moji lásku ke štětci tam umocnila naivně platonická láska k panu profesoru Viktoru Žabinskému, který mě s otcovskou oddaností připravoval na přijímačky na AVU... Na AVU mě nechtěli, dokonce dvakrát, a třetí pověstný pokus jsem vzdala ještě před brodem. Na Umprum jsem promeškala druhé kolo přijímaček, a tak jsem vzala za vděk peďákem v Plzni, kam mě chtěli rovnou. Na většinu jmen pedagogů už si nevzpomenu a některá raději zmiňovat nechci, protože služba, kterou mému vzdělání prokázali, byla medvědí. Jediné snad pluje na hladině oceánu šedi - a tím je výjimečná Naděžda Škardová. Zapisovala jsem si hodiny v jejím ateliéru dychtíc po každém jejím slovu i pohlavku (kdyby tedy pohlavky rozdávala).

Tak či tak jsem svou vysokoškolskou dráhu s příznačnou ironií zakončila v dobřanské cvokárně a titul magora si tak mohu připisovat za některé svoje oleje uskladněné v tamním depozitáři.

Stejně jsem si jistá, že nejvíc mě naučily záležitosti mimo umělecké - antihrdinové s heroickými gesty zvedající půllitr v hospodách, kde jsem si při studiích přivydělávala; tváře milenců ve světle blednoucí noci a krásné ženy snad kdekoliv na světě.

A pochopitelně musím dodat, že se učím stále. Je to takový dobrý zvyk.

Živí mě moje práce, to především a to chci zdůraznit. A současně moje práce neživí nikoho jiného. Před několika lety, přesně v roce 2016, jsem se rozhodla, že už nikdy víc nechci být zaměstnancem. A tak jím nejsem, a proto musím dělat svých devatero řemesel tak, aby z nich nevzešla desatera bída.

Proto:

maluju a kreslím, designuju různé věci a služby; stavím webové stránky a rovnou jim i šiju kabát; s divadly a různými kumštýři vymýšlím, jak jim pomoci ke slávě a k úspěchu, a později jim pomáhám tuhle cestu klestit (slovem, perem, štětcem a vlastním rozumem). Také učím: učím malovat a kreslit velké i malé a snažím se jim nabídnout svět tak, jako ho vidím já. Pokud tedy chtějí. A pokud mohou.

Asi ze všeho na světě mě nejvíc těší pocit z okamžiku, kdy se zastaví čas. Lépe řečeno, když jsem to já, kým je čas zastaven. A pak mě taky hodně baví zobecňovat - nacházet pravidla a mechanismy, příčinnosti a konsekvence mezi zdánlivě nesouvisejícími jevy a ty potom ukládat do brašny s nářadím. Kdysi po mně v katalogu k výstavě žádali, abych definovala žánr svojí práce. Přišlo mi to trapně malomyslné, ale protože jsem kolonku vyplnit musela, vepsala jsem dovnitř (s přezíravou sebestředností), že tvořím v duchu synekdochálního kvazirealismu ve smyslu pars pro toto. Smála jsem se při představě, jak intelektuálové uznale pozvedávají obočí, a ti příčetnější listují ve slovnících cizích slov.

Dnes mi to celé připadá fantasticky alegorické, takže vlastně takové, jak potřebuju a jak mě těší.

blanka kremenova art

atelier kremenova

posta

blankakremenova@gmail.com

Když jsem se narodila, byl říjen, tři roky před pádem opony. Otec sekal nízké reliéfy do mramoru a mně zavoněl terpentýn u něho v dílně. Pak přišly roky hledání a objevování, ztrácení a znovunalézání. Trvají dodnes. A myslím, že neskončí. Na tomto místě by se hodilo představit výčet mých uměleckých počinů. Pochválit se. Selfpromotion se tomu říká. Jenže já si na svou první výstavu nevzpomínám a na tu poslední už vlastně taky ne. Moje práce jsou v soukromých sbírkách a také v depozitáři psychiatrické léčebny v Dobřanech. Malovala jsem, maluji a malovat budu, dokud se mi oči a ruce, mozek a srdce nezačnou stavět na odpor. A pak začnu přemýšlet, jak to udělat, abych mohla malovat dál. To slibuju.

 

Do LŠU jsem s brekem odmítla chodit, protože pan učitel mluvil sprostě. To otec, ten ve svojí sklepní dílně nemluvil téměř vůbec - zato kouzlil s dlátkem a majzlíkem a všechno tam vonělo terpentýnem.

O pár let později už bych si s panem Volejníkem z LŠU rozuměla podstatně lépe, ale to už jsem byla v rukou paní profesorky Dagmar Čápové na příbramském gymnáziu, odkud jsem s bohémským zanícením odešla na pedagogické lyceum v Berouně. Moji lásku ke štětci tam umocnila naivně platonická láska k panu profesoru Viktoru Žabinskému, který mě s otcovskou oddaností připravoval na přijímačky na AVU... Na AVU mě nechtěli, dokonce dvakrát, a třetí pověstný pokus jsem vzdala ještě před brodem. Na Umprum jsem promeškala druhé kolo přijímaček, a tak jsem vzala za vděk peďákem v Plzni, kam mě chtěli rovnou. Na většinu jmen pedagogů už si nevzpomenu a některá raději zmiňovat nechci, protože služba, kterou mému vzdělání prokázali, byla medvědí. Jediné snad pluje na hladině oceánu šedi - a tím je výjimečná Naděžda Škardová. Zapisovala jsem si hodiny v jejím ateliéru dychtíc po každém jejím slovu i pohlavku (kdyby tedy pohlavky rozdávala).

Tak či tak jsem svou vysokoškolskou dráhu s příznačnou ironií zakončila v dobřanské cvokárně a titul magora si tak mohu připisovat za některé svoje oleje uskladněné v tamním depozitáři.

Stejně jsem si jistá, že nejvíc mě naučily záležitosti mimo umělecké - antihrdinové s heroickými gesty zvedající půllitr v hospodách, kde jsem si při studiích přivydělávala; tváře milenců ve světle blednoucí noci a krásné ženy snad kdekoliv na světě.

A pochopitelně musím dodat, že se učím stále. Je to takový dobrý zvyk.

Živí mě moje práce, to především a to chci zdůraznit. A současně moje práce neživí nikoho jiného. Před několika lety, přesně v roce 2016, jsem se rozhodla, že už nikdy víc nechci být zaměstnancem. A tak jím nejsem, a proto musím dělat svých devatero řemesel tak, aby z nich nevzešla desatera bída.

Proto:

maluju a kreslím, designuju různé věci a služby; stavím webové stránky a rovnou jim i šiju kabát; s divadly a různými kumštýři vymýšlím, jak jim pomoci ke slávě a k úspěchu, a později jim pomáhám tuhle cestu klestit (slovem, perem, štětcem a vlastním rozumem). Také učím: učím malovat a kreslit velké i malé a snažím se jim nabídnout svět tak, jako ho vidím já. Pokud tedy chtějí. A pokud mohou.

Asi ze všeho na světě mě nejvíc těší pocit z okamžiku, kdy se zastaví čas. Lépe řečeno, když jsem to já, kým je čas zastaven. A pak mě taky hodně baví zobecňovat - nacházet pravidla a mechanismy, příčinnosti a konsekvence mezi zdánlivě nesouvisejícími jevy a ty potom ukládat do brašny s nářadím. Kdysi po mně v katalogu k výstavě žádali, abych definovala žánr svojí práce. Přišlo mi to trapně malomyslné, ale protože jsem kolonku vyplnit musela, vepsala jsem dovnitř (s přezíravou sebestředností), že tvořím v duchu synekdochálního kvazirealismu ve smyslu pars pro toto. Smála jsem se při představě, jak intelektuálové uznale pozvedávají obočí, a ti příčetnější listují ve slovnících cizích slov.

Dnes mi to celé připadá fantasticky alegorické, takže vlastně takové, jak potřebuju a jak mě těší.

blanka kremenova art

atelier kremenova

posta

blankakremenova@gmail.com